Prolog S. O.

  Seděli spolu v jídelně a dívali se na sebe. Ten zamyšlený pohled plný soucitu, pochopení a dlouholeté lásky, se oba snažili si nejlépe zapamatovat. Dnes museli odjet, dnes nastal ten zlom, kdy to museli udělat, protože kdyby se tak nerozhodli, hrozilo by jí nebezpečí, na které není připravená. Musela se to dozvědět jinak, musela dostat šanci pochopit to stejně, jako to měli možnost pochopit oni. Věděli, že jednoho dne, toho správného, přijde chvíle, kdy do tohoto života bude zasvěcena. Nechtěli ji nechat v tomto světě samotnou, trhalo jim srdce, že zrovna oni dva musí tuto oběť podstoupit.

Šli nahoru, směrem k jejímu pokoji a tiše otevřeli její dveře. Spala na veliké posteli s nebesy a nic nevěděla, jen spokojeně spala a tiše oddychovala. Ilariina matka si sedla k ní na postel a jemně jí pohladila po vlasech. Na druhou stranu si sedl i Derreck a podíval se na Margharet.

,,Mám o ni strach Derrecku, " Margharet přivřela oči a plakala.

,,Já mám také strach Margharet, ale víš, že není jiné cesty," otřel Margharet slzy z tváře a usmál se na ni, ,,ona ví, že jsme ji milovali, že ji milujeme...," odmlčel se a podíval se na spící dceru, ,, je celá ty." Usmál se a chytil Margharet za ruku, protože se jí stále hrnuly slzy z očí. ,,Přijde na to uvidíš, nenechá to za žádnou cenu jen tak, přijde na to v ten pravý čas."

,,Ano... asi ano..., máš pravdu Derrecku, nenechá to jen tak, je to naše dcera, naše Ilaria..." Derreckovi se také zalily oči a sevřel rty.

,,Musíme jít, pojď Margharet, je čas."

Oba se tiše odebrali z pokoje, naposledy se podívali na Ilariu a zaklapli dveře, na které následně položili své dlaně.

Noc byla tichá a ulicí se už jen rozléhal vzdalující se zvuk motoru auta.

"Ilario, chceme, aby sis pamatovala, že tu pro tebe budeme navždy."