Prolog S. O.

 Seděli spolu v jídelně a mlčky se na sebe dívali. Ten zamyšlený pohled, plný soucitu, pochopení a dlouholeté lásky, si oba snažili co nejvíce zapamatovat.

Dnes museli odjet. Dnes nastal ten zlom.

Museli to udělat. Pokud by se tak nerozhodli, hrozilo by jí nebezpečí, na které nebyla připravená. Musela se to dozvědět jinak. Musela dostat šanci pochopit to stejně, jako kdysi oni.Věděli, že jednoho dne přijde ten správný okamžik – chvíle, kdy bude zasvěcena do tohoto světa. Nechtěli ji tu nechat samotnou. Trhalo jim srdce, že právě oni dva musí tuto oběť podstoupit.Pomalu vyšli nahoru, směrem k jejímu pokoji, a tiše otevřeli dveře.

Spala.

Ležela na veliké posteli s nebesy, klidná, nevědomá, jen tiše oddychovala. Ilariina matka si k ní sedla a jemně jí pohladila vlasy. Na druhou stranu postele se posadil Derreck a podíval se na Margharet.

"Mám o ni strach, Derrecku…" zašeptala Margharet a zavřela oči. Slzy jí stékaly po tváři.

"Já taky, Margharet," odpověděl tiše a otřel jí slzy. "Ale víš, že není jiné cesty."
Na okamžik se odmlčel a podíval se na jejich spící dceru.
"Ví, že jsme ji milovali. Že ji milujeme…" Jeho hlas zeslábl. "Je celá ty."

Jemně stiskl její ruku, zatímco se jí dál třásla ramena.
"Přijde na to. Uvidíš. Nenechá to jen tak. Najde pravdu ve správný čas."

"Ano… asi ano," vydechla Margharet tiše. "Je to naše dcera… naše Ilaria."

Derreck sevřel rty, oči se mu zalily slzami.

"Musíme jít," zašeptal. "Je čas."

Naposledy se na ni podívali.

Pak tiše odešli z pokoje a zavřeli dveře. Na okamžik na ně oba položili dlaně, jako by se loučili s něčím, co už nikdy nebude stejné.

Noc byla tichá. Ulicí se nesl jen vzdalující se zvuk motoru.

Ilario… chceme, abys věděla, že tu pro tebe budeme navždy.