Spoušť

K domu jsme s Chesterem šli pěšky. Šla jsem jako o život, chvílemi i běžela, ale ten slizoun se mě prostě nechtěl pustit a neustále mě držel za zápěstí nebo za paži.

,,Pust mě! Nemusíš mě tahat za ručičku jako pětileté dítě, něco jsem slíbila."

,,Za tu dobu co si tě držím, jsi se stále pokoušela utéct, proč bych ti měl věřit, že to teď nezkusíš?!"

,,Třeba protože jde o jedinou rodinu, kterou mám? Protože máma je jediná osoba, která mi v životě zůstala? Jsi sobec nebo co? Neuvědomuješ si, co to znamená někoho milovat!"

Mlčel

Došli jsme k mému domovu, kde jsem si ještě před pár dny v klidu hověla na gauči v obýváku a spokojeně ujídala kousky z tabulky čokolády, jak moc mi to chybělo...

,,Jsme tady..."

Začala jsem lovit v tašce své klíče od baráku a za boha jsem je nemohla najít.

,,Hledáš něco?"

Chester mi zamával klíčemi před obličejem.

,,Ty ses mi hrabal v tašce? To ti jako přijde v pořádku?"

,,Nebudu se tě ptát na to, jestli je to v pořádku. Ty jsi moje, stejně jako všechny tvoje věci!"

,,Blázne!!!"

Opět mlčel a jen si prorazil cestu ke dveřím a odemkl, samozřejmě mě u toho stihl chytit za zápěstí a táhl mě za sebou jak nějakého čokla.

Pohled na to co jsem viděla kolem sebe, mě přímo zděsil. Tohle nebyl ten dům, ve kterém jsem žila, tohle byla spoušť. Všechny skříně byly shozené na zem, boty byly vyházené z šuplíků, zrcadlo v předsíňce bylo rozbité. Zase se mi oči zalily slzami, vběhla jsem do obýváku a hledala jsem stopy po své matce.

Okna byla prosklená, jako kdyby do nich někdo hodil kámen a vkradl se dovnitř. Rozbušilo se mi srdce, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Obrátila jsem se a běžela jsem nahoru. Na schodech byla krev... pane bože... Chester mi byl v patách a stále nic neříkal. Já jsem proběhla celý dům kromě mámina pokoje. Lomcovala jsem dveřmi, které byly zamknuté, bušila jsem do nich a kopala. Chester se konečně probral a zakročil, trochu si odstoupil a vrazil do dveří ramenem. Ty jako na povel vypadly z pantů.