2. Kapitola S. O.

Dorazila jsem do třídy přesně na zvonění a sedla si na prázdné místo v zadní části. Fyzika, děsný předmět. Nikdy jsem nechápala ty vzorce a všechna ta čísla a počítání nějakých zákonů. K čemu mi to bude? Ve finále stejně nic z toho nepoužiju. Když v obchodě něco shodím, tak asi nebudu zjišťovat, jakou rychlostí mi brambůrky Pringles spadly na zem a z jakého důvodu se otevřelo víčko kvůli nárazu, který krabička utrpěla. No bože.

Když vešla profesorka do třídy, byla jsem rozladěná ještě víc. Neměla jsem ji moc v lásce, a to z důvodu, že mě neustále…

"Slečna Garissová k tabuli!"

Jo. Neustále mě vyvolávala k tabuli. Nechápu, kde bere tu potřebu ze mě pořád ždímat něco, co ze mě stejně nikdy nevyždíme. Zpomaleným krokem jsem se vydala dopředu a vypočítala příklad na tabuli, který se mi naštěstí zdál docela lehký.

"No ano, výborně, Ilario. Aspoň jednou jsi neudělala chybu," neodpustila si štiplavou poznámku a pak mě poslala zpět do lavice.

Do konce hodiny jsem píchala propiskou do stolu a přemýšlela o tom, jak utéct nebo se prostě vypařit z téhle nezáživné hodiny. Rony se samozřejmě neustále otáčela a měla potřebu mě rozebírat se svou kamarádkou. Pořád se něčemu chichotaly a posílaly si s tou jejich fanatickou skupinkou lístečky.

Konečně zazvonilo na přestávku a všichni se vytlačili na chodbu. Ze třídy jsem vycházela jako poslední a zahlédla jsem v koši papírek, který tam Rony při odchodu vyhodila. Byl nahoře, tak jsem ho vytáhla a rozbalila.

Tvl, vidíš, co má zase na sobě? Přijde mi trošku smutný, že když má tak bohatý rodiče, že jí ani nic pořádnýho nekoupí.

Jono, má všechno, co si zamane, a je to nevychovaná čubka. By mě zajímalo, jestli je její máma stejná kráva jako ona. :D

Vsadím se, že jablko od stromu daleko nespadlo. :D Kdyby tak věděla, že je všem akorát pro smích, hah.

Hlavně že simuluje a dělá, jak má psychický problémy, to nechápu. A ještě všude rozhlašuje, že jí umřeli rodiče, to je mega dětinský.

Asi potřebuje pozornost, kterou stejně nikdy mít nebude. XD

Dočetla jsem to a se slzami v očích jsem papírek hodila zpět do koše. Nikdy jsem to neudělala, ale teď jsem se rozhodla jít za Rony a pořádně si to s ní vyřídit.

Stála jako královna v našem atriu a jako vždy byla středem pozornosti v celém kroužku. Viděli mě přicházet a očividně si všimli i mého výrazu, takže některé ze slečen začaly mít trochu obavy, protože ten vztek, co ve mně rostl, asi vyzařoval na sto metrů. Kluci se samozřejmě jen posmívali a kývli na Rony, ať se otočí.

"Co tu chceš? Potřebuješ snad ode mě něco, ty špindíro?"

Zase se tak příšerně uchechtla a já došla až k ní.

"Víš co? Vlastně potřebuju."

Nadechla jsem se a dala jsem jí takovou facku, že klopýtla a do očí se jí nahrnulo zděšení a vztek. Vrhla se na mě a snažila se mě kopnout, tak jsem ji chytla a škubla jí nohou. Skutálela se jak pecka.

"Ty čubko!" řvala na mě a chtěla se na mě zase vrhnout, ale kluci ji chytli.

"Příště až budeš chtít někoho urážet, urážej si klidně mě. Je mi to jedno. Ale prosím, mé rodiče z toho vynech."

"Ale prosimtě, ty citlivko, ještě vytáhni, že jsou mrtvý, ne?"

"Shnij v pekle."

S těmito slovy jsem odešla se zaslzenýma očima, které jsem uvolnila až za rohem školy. Věděla jsem, že z toho budu mít problém, ale bylo mi to jedno. Příliš dlouho jsem tolerovala její chování, ale tentokrát zašla tak daleko, že i má trpělivost přetekla.

X X X

Vydala jsem se svižným krokem domů, klasicky si nasadila sluchátka a pustila si Linkin Park. Tak skvělá hudba, vždy mě nabudila a dodala mi alespoň trochu kuráže. Doma jsem byla asi za patnáct minut. Normálnímu člověku by to trvalo spíš půl hodiny, ale já měla vždy potřebu pospíchat. Odjakživa mě v životě něco hnalo kupředu a občas se mi stane, že se nechám vést emocemi a jednám bezhlavě. Dělám věci dřív, než si je pořádně promyslím. Alespoň tak si odůvodňuji své prazvláštní chování.

Někdy se probudím v jiné místnosti nebo si píšu do deníku věci, které si druhý den nepamatuji. Na ostatní bych mohla působit jako blázen, proto jsem to raději nikomu neřekla. Ani Larisa o tom nevěděla.

Doma jsem hodila tašku na postel, převlékla se do sportovní podprsenky a funkčního oblečení. Chystala jsem se do posilovny, kterou jsme měli v našem domě. Co se týče peněz, nemohla jsem si stěžovat. Vždy jsme se měli dobře, rodiče měli dobré zaměstnání. Larisa si mě po jejich smrti adoptovala a vedla si stejně dobře jako oni.

Není divu, že se na mě lidé občas dívají opovržlivě a závistivě. Už jsem si na ty pohledy zvykla. Jen dnes jsem to nevydržela. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než jít si zasportovat.

Došla jsem k běžícímu pásu a nastavila si rychlost i čas. Běžela jsem asi třicet minut, když se otevřely dveře a objevila se v nich Larisa s překvapeným a lehce naštvaným výrazem. Pokynula mi prstem.

A jéje.

Vypnula jsem pás a šla za ní.

"Rio, mohla bys mi prosím vysvětlit, proč mi před pěti minutami volala ředitelka z vaší školy a pozvala si mě na pohovor? Údajně kvůli tvému agresivnímu chování. Prý jsi bezdůvodně zbila svou spolužačku a napadla ji zezadu."

"Promiň, já… já jsem nechtěla. Vyprovokovala mě."

"Ale Rio! Sakra! Vždyť si pořád způsobuješ jen problémy. Učitelé si stěžují, že nedáváš pozor, že se nesnažíš. Už máš třídní důtku a teď tohle? To chceš, aby tě vyhodili? Nemůžeš si prostě někoho najít a normálně se s ním bavit?"

"Lariso, moc dobře víš, že bych bezdůvodně nikoho nenapadla. A už vůbec ne zezadu."

"Ale ředitelka mi tvrdila něco jiného. Volal do školy Ronin vzteklý tatínek."

"Rony si to zasloužila. Neříkám, že to bylo správné, ale… nenechá mě ani po tom, co umřeli máma s tátou. Nenechá mě nikdy. I kdybych byla mrtvá, přijde k mému hrobu a ještě si na něj plivne. Jsem pro ni jen někdo, kdo jí překáží. Byla jsem klidná, dokud nezačala mluvit o mámě a tátovi. A to nedovolím."

Slzy mi zase tekly po tvářích a zmocňovalo se mě zoufalství. Larisa ke mně přistoupila, objala mě a snažila se mě uklidnit.

"Každý den se trápím, každý den brečím. Bojím se ti to říct, protože vím, že by se to jen zhoršilo. Ona je hrozný člověk a já nechápu proč. Nikdy jsem jí nic neudělala. Až do dneška jsem na ni nevztáhla ruku. Vím, že jsem si to zhoršila, ale já už nemám sílu. Ztrácím sílu jí odolávat."

Larisa mě pevně objala.

"Rio, proč jsi mi to neřekla dřív? Zlato moje… prosím, neplač."

Hladila mě po vlasech a tiskla ke své hrudi.

"Omlouvám se ti, Lariso. Přidělala jsem ti jen starosti."

"To vůbec není pravda. Můžeš mi říct cokoliv. Kdybych to věděla dřív, nenechala bych to být."

Plakala jsem jí na rameni a byla jsem neskutečně ráda, že mám alespoň ji.

"Mám nápad. Zítra půjdeme nakupovat. Uděláme si hezký den, klidně i výlet. Co ty na to?"

Kývla jsem.

"Rio, neboj se. Nenechám to tak. Pomůžu ti. Zítra do školy zajdu a všechno se vyřeší. Teď si dej sprchu a běž spát."

Cítila jsem, jak mi brní celé tělo. Nechápala jsem proč, ale usnula jsem hned poté, co mě Larisa naposledy pohladila po vlasech. Už jsem o sobě nevěděla a usínala jsem s jejími slovy v hlavě.