4. Kapitola S. O.

Když jsme s Larisou opouštěly obchod, narazily jsme na kluka, který tam rozdával letáčky.
Larisa si jeden vzala a když jsme nastoupily do auta hodila mi ho do klína, abych mu věnovala chvilku pozornosti.

,,Hmm, tady se píše o nějakém táboru, nějaký vojenský."

,,No vidíš, to je něco pro tebe," dodala zaujatě Larisa, mě teda spíše překvapilo, že mě ponouká k tomu, abych jela na nějaký tábor, který zřejmě bude plný bojových sportů. Čekala bych právě opak a že by si mě představovala raději na nějakém táboře pro malá děvčátka.

"SOUBOJE V ARENÁCH, VÝCVIKY SE ZBRANĚMI, KICKBOX, KAŽDODENNÍ ZÁPAL A ADRENALIN PRO DÍVKY I CHLAPCE OD 15 LET"

Chvíli jsem si leták prohlížela a všimla si spousty nabídek od adrenalinových sportů k duchovnu, jóga, jízda na koni a další podobné věci.

,,Jo..., to by mohlo být fajn."

,, Super, tak by ses alespoň o prázdninách nenudila, když budu pryč. Samozřejmě pokud tam nebudeš chtít jít, nutit tě nebudu, je to jen na tobě. Nechci, abys měla pocit, že se tě snažím zbavit," mrkla na mě.

To mě rozesmálo a podezíravě jsem se na ní podívala.

,,No, ani by mě to nepřekvapilo."

,,Ty jedna!" Nastartovala motor a vyjely jme pryč směrem k naší oblíbené japonské restauraci.

,,Já se nemůžu dočkat až si objednám pořádnou nálož Sushi, mám hlad jako vlk."

,,No to jsme na tom stejně, pořádně se nacpeme."

>

,,Prosím o toto double menu, budeme to mít dohromady. A k tomu tento předkrm s krevetami."

,,Ano, ještě nějaké přání?"

,,Ne , takhle to bude zatím všechno, děkujeme."

Číšnička odešla a Larisa na mě otočila zrak.

,,Jak se cítíš Rio? Přijdeš mi smutná..."

,,Aaaale, je to furt stejný, víš, já se s tím fakt snažím poprat, fakt že jo, však mě znáš, ale mně prostě máma a táta strašně moc chybí. Skočila bych pro ně do ohně, kdyby to znamenalo, že se vše vrátí do starých kolejí." Chytila mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole.

,,Rio, jsi silná holka a to co je v tobě, ta síla a odhodlanost, to v sobě nemá každý. Jsi velice kreativní nadaná dívka a do toho všeho jsi ještě takhle hodná. O to víc mě tedy mrzí, že se k tobě ve škole takhle chovají, to mi hlava nebere."

,,Netrap se tím Lariso, nechci tě tím hlavně zatěžovat a už to, že jsi se to vůbec dozvěděla nebylo v plánu. Nikomu jsem to nikdy neřekla. Oni se tak chovají už docela dlouho, jen jsem to po smrti rodičů začala vnímat víc, protože jsem zkrátka byla nešťastná. Je to v podstatě spor mezi teenagery a to snad ani nemá cenu řešit, pokud to nepřejde do nějakých extrémů."

,,Já vím Rio, ale stejně mi to nepřijde správné, chtěla bych tam alespoň zajít a nějak tomu zabránit, ale jsi skoro dospělá a já nechci dělat nic proti tvé vůli..."

Zaplatily jsme číšnici a vydaly se spolu zase domů, chvíli jsem ležela na posteli a bez výrazu hleděla do stropu. Ani nevím, co jsem na něm hledala, jen jsem se zadívala na rostlinné ornamenty, které jsem si na strop malovala. Pohled na ně ve mně vždy vyvolal jakýsi klid, útěchu a vzpomínku na své úžasné rodiče.

Po dlouhé chvíli rozjímaní jsem se šla vysprchovat, hodila na sebe volné tričko a zachumlala se do peřin své krásné postele s nebesy. Po chvíli jsem usla a ponořila se do hlubokého spánku.

>

Dva týdny uběhly rychle jako voda, takže jsem se zrovna balila na tábor a další den... ,,adios amigos", měla jsem odjet na měsíc pryč. Larisa šla zatím do obchodu pro nějaké jídlo, aby tu měla co jíst. Za to já jsem měla v reprácích puštěnou hudbu a neustále jsem střídala cédéčka od Linkin Park a Evanescence, hudba duněla přes celý dům, ale mně se u toho aspoň lépe balilo.

,,Ještě spodní prádlo, nějaké mikiny, hygienu,ručníky, papíry s tužkami na kreslení...mám všechno? Asi ano nebo ješ..."

,,Ilario Prosím ztlum ten přehrávač!!!" Ajéje, pomyslela jsem si, Larisa se vrátila z velkého nákupu.

,,Joooo, jak si přeješ!!" Ztlumila jsem přehrávač, zavřela jsem svůj přecpaný kufr a běžela jsem dolů za Larisou.

,,Rio sousedi se z nás jednou zblázní, musíme trochu šetřit jejich nervy," řekla Larissa pobaveně a u toho vyndávala jídlo z tašek.

,,Jistě madam, jak si přejete" a vyplázla jsem na Larisu jazyk, připojila jsem se k Larisse, abych jí urychlila práci.

,,Ale notak, zase tak stará nejsem ne, abych byla nazývaná madam!?"

,, No nevím" začla jsem se smát a Larisa natáhla se po nejbližším polštáři na gauči, hodila ho po mně, chytla jsem ho a s chutí ho po ní hodila nazpátek.

No a asi po dvacetiminutové polštářové bitvě jsme ležely na zemi mezi peřím z polštářů a svíjely jsme se v křečích z dlouhodobého smíchu, který nešel zastavit.

,,Lariso?" oslovila jsem ji když se náš smích trochu uklidnil. ,, Ano?"

,,Jak jste se vlastně s mámou seznámily?" Zdvihla se ze země do tureckého sedu a upřela na mě své nádherné zelené oči, ve kterých jsem viděla otázku ,,Opravdu o tom chceš mluvit?," přikývla jsem. ,,Tak dobrá. Tenkrát jsme obě byly na táboře, na který se zítra chystáš odjet. Potkaly jsme se díky tomu, že nás dali do stejného týmu a hned jsme se skamarádily. Margharet byla sice o pár let starší, ale to nám vůbec nevadilo, ten věk mezi námi nebyl ani moc poznat. Chodily jsme spolu trénovat do arény, která na tom táboře slouží k trénování bojových umění. Obě dvě jsme se snažily vyniknout, takže jsme arénu navštěvovaly jen samy ve dvou a trénovaly jsme mimo vystavené hodiny. Tvoje máma se tam zamilovala do kluka, který byl ve starším oddílu, byl to Derreck, tvůj táta.," při jejím vyprávění mě trochu bodlo u srdce, ale chtěla jsem vědět víc, tak jsem jen dále mlčky naslouchala.

,,Chodila s ním od svých osmnácti a ve dvaceti se už brali, ty ses jí narodila o rok později.Margharet byla vždycky trochu praštěná a měla takové divoké nápady, ale tohle bylo snad to nejšílenější, co kdy udělala. Byla to odvážná žena a nebála se do věcí jít po hlavě a s odhodláním, věřila si a věřila tomu, že výchovu dítěte zvládne. Byla nesmírně šťastná, když zjistila, že s Derreckem čekají tebe." Larissa se na chvíli odmlčela a nad vzpomínkou se tesklivě pousmála. ,,Od chvíle co ses narodila, se ale tví rodiče velice změnili, něco se stalo. Doma jim u dveří někdo zanechal dopis se vzkazem, se vzkazem, který jim vnesl do následujících měsíců bolest a strach o tebe." ,,Jaký dopis? Rodiče mi o žádném dopisu nikdy nic neřekli." Larisa ale nevypadala moc, že by se mi to chystala říct, dodala jen. ,,Rio, to ti nemohu říct, protože jsem ten dopis nikdy v ruce nedržela, Margharet s Derreckem zprávu zatajovali. Jediné co jsem věděla je, že se blílží něco strašného, protože takovou hrůzu, kterou tvá matka měla v očích, jsem snad ještě nikdy nespatřila. Musíš jet na ten tábor, musíš pochopit a sama přijít na to, proč ti tento ,,tábor" je souzený. Všechno pochopíš, ale musíš si na to přijít sama. Každý jsme si na to přišel sám, stejně tak budeš muset i ty."

Vůbec jsem nechápala jak to myslela. Mluvila zvláštně, skoro tajemně a říkala věci, které mi nezněly jako běžné starosti teenagerů v mém věku. ,,Půjdu už spát, pomůžu ti to tu uklidit" začaly jsme zametat ten nepořádek a vyhodily zničené polštáře. Dala jsem Larise pusu, šla se umýt a vlezla jsem si do postele.

Nemohla jsem usnout, protože jsem byla zmatená z toho, co mi vyprávěla Larisa. Že by bylo možné, že rodiče tu jejich smrt nahráli? Že by mi beze slova zmizeli ze života?

Na nádraží

Rozloučila jsem se s Larisou pevným objetím a pusou na tvář. Stiskla mi ramena a se slzami v očích mi pohlédla do očí. ,,Rio, chci ti něco říct. Teď mi rozumět nebudeš, ale za pár dní to pochopíš. Až ty temné časy nastanou, nenech se tím pohltit, jinak ohněm vyženeš svou duši z těla." Stiskla mě v objetí. Rozloučili jsme se a při nastupování do vlaku jsem si přehrávala její větu stále dokola, ale nepobírala jsem to. Vůbec nic jsem ve svém zmateném životě nechápala. Připadala jsem si jako mimozemšťan z vesmíru, který přistál nečekaně na planetě Zemi. Larisa měla zřejmě nějakou citlivou náladu, tak se tím teď už nebudu zabývat. Naposledy jsem se na Larisu podívala z okénka a mávla rukou na pozdrav. Měla v očích smutek, ale s velkou námahou se na mě snažila usmívat. Po chvíli, kdy průvodčí zapískal na píšťalku, se vlak rozjel a Larisina tvář se mi vzdalovala, až mi zmizela z dohledu.

Seděla jsem sama v kupé od vlaku a dívala se na míhající se stromy, louky a vesnice, kterými jsme projížděli. Cesta měla trvat zhruba čtyři hodiny a my jsme byli teprve v půlce. Najednou se mi otevřely dveře od kupé a dovnitř vstoupil cizí kluk. Byl vysokého vzrůstu, měl vysportovanou postavu a husté černé vlasy. Na sobě měl černé tričko a džíny. Když se posadil naproti mně a upřel na mě pár azurově modrých očí, měla jsem chuť se propadnout do židle, jak ten pohled byl intenzivní. Hleděl na mě a mně to připadalo jako věčnost, než promluvil.

,,Ahoj, já jsem Dario, ty jsi Ilaria viď? Jedu taky na ten tábor, budu spíše něco jako váš instruktor." Podívala jsem se na něj a všimla si jeho tančícího úsměvu na tváři, to protože jsem byla červená jako rajče. Co to mělo znamenat? ,,Ahoj, jo... to jsem já," podala jsem mu ruku, jemně stiskl a povolil. ,,Tak vítej mezi námi, teď už toho konečně budeš součástí i ty. Není to skvělé?" Zaváhala jsem, protože mě docela děsilo, že zná mé jméno a vůbec, že věděl v jakém vagónu sedím. ,,Součástí čeho?," zeptala jsem se zmateně, odpověděl nepřekvapeným tónem. ,,Vidím, že jsi ještě nezasvěcená, nevadí. Časem přijdeš na to kam patříš." S těmito slovy odešel a já jsem stejně jako s Larisou nevěděla , která bije, tak jsem další dvě hodiny cesty jen zmateně seděla a přemýšlela nad nesmysly, co mi Larisa a Dario za poslední čtyři hodiny vtloukali do hlavy.

>

Když jsme konečně dorazili na místo, všichni se odebrali k vagónu, ve kterém byla naše zavazadla. Můj kufr byl až někde vzadu, takže já musela čekat asi patnáct minut než se všichni vypakovali a přestali do mě narážet. Zůstala jsem tam pak sama, tak jsem si vzala zavazadlo a vstoupila jsem do obrovské budovy, která měla zřejmě být naším dočasným domovem.

Ještě jsem ani nevěděla s kým budu na pokoji nebo jestli budu sama. Ohlížela jsem se kolem sebe a hledala někoho, kdo by mi mohl poradit. Narazila jsem na poměrně staršího kluka stojícího uprostřed vstupní haly, připadal mi jako nějaký instruktor, tak jsem se za ním vydala.

,,Ahoj, jsem Ilaria Garissová, směla bych se zeptat, kde bude můj pokoj nebo jak bych to mohla zjistit? Jsem tu poprvé a nevím vůbec kam mám jít." Shlédnul na mě ze své výšky a přeměřil si mě zkoumavým pohledem, pak jakoby mu blýsklo. ,,Zdravíčko, to jsi ty, už jsme tě očekávali. Abych se představil, jsem Jack a budu vás teď měsíc trénovat v arénách. Pojď já ti ukážu kudy do společenky." Šla jsem v tichosti za ním, vedl mě chodbami a někam na druhý konec budovy, kde stála uprostřed interaktivní tabule s promítnutým seznamem jmen a čísel pokojů.

,,Tam na té tabuli uvidíš své jméno a hned vedle číslo pokoje. Promiň musím teď zpátky, máme tady víc nováčků, tak aby se mi tam u vchodu neztratili." Kývla jsem a on se vydal zpět. Vešla jsem do společenky a zůstala jsem stát jako přimražená. Byla to opravdu ohromná místnost s proskleným stropem, s obří plazmo televizí a podél stěn byly postavené moderní židle. Ze stropu vedly po celé délce haly dlouhé sloupy, takže ten interiér celkem připomínal basiliku z křesťanské antiky. Cítila jsem se v té místnosti jako malý mravenec ve velké skleněné láhvi. Mrkla jsem se na seznam a hledala své číslo pokoje.

Vydala jsem se hledat pokoj s číslem padesát, ale něco nebo spíše někdo mě donutil zůstat právě tam, kde jsem stála. Stál tam opřený o rám dveří a zase mě propaloval pohledem.

,,Takže ty mě teď pronásleduješ?!," zeptala jsem se ho a usmála se na něj. Taky se na mě usmál a vydal se mým směrem.

>

,,Kam s tím?" a pobaveně ukázal na můj přeplněný a ztěžka zavřený kufr. ,,Do pokoje číslo padesát, ale zvládnu to sama. Nemusíš mi pomáhat, jen mi prosím řekni, kudy se do pokojů dostanu."

Zase se podíval na můj kufr a řekl: ,,No tak to budeš mít co dělat, protože pokoje jsou zase v jiné části tohoto ,,institutu", budeš muset sejít schody, kde jsou výtahy. Jsou to výtahy, kde si konkrétně zadáš patro a ono tě to tam doveze. Jsou celkem futuristické, architekt celkem předběhl dobu. Tvůj pokoj je pak konkrétně až v pátém patře, ale tam teď z technických důvodů výtah nefunguje, budeš muset jít jedno patro pěšky." Ten jeho pohled, když domluvil byl jednoznačný, očividně se velice bavil.

,,Dobrá děkuji, já tam snad trefím." Popadla jsem svůj příliš těžký kufr a vláčela se s ním až ke schodům, které měly vést ke zmíněným výtahům. První dva schody byly v pohodě, ale pak jsem nějak divně šlápla na schod a já už jsem se viděla i s tím kufrem na zemi, ale naštěstí mě někdo včas přidržel, Dario. ,,Díky," poděkovala jsem a byla jsem zase červená jako rajče. ,,Tentokrát přijmeš mou pomoc? Prosím tě dej mi ten kufr, však je strašně těžký". Vzal zavazadlo a byl s ním pod schody tak o patnáct minut dříve, než bych byla já, přivolal výtah.

Celou cestu měl rejpavé poznámky k mému kufru a já mu celou dobu musela vysvětlovat, že holky nejsou jako kluci, co si vezmou tři trička dvoje kalhoty a možná ještě spodní prádlo, které si zřejmě druhý den jen obrací. Ve čtvrtém patře jsme vystoupili a vyšli jsme schody až do pátého patra, kde na mě již čekal můj pokoj. Poděkovala jsem Dariovi za pomoc a on odešel. Otevřela jsem pokoj, opřela jsem kufr o zeď a rozhlédla jsem se po té nádheře.

Pokoj byl velice prostorný. Uprostřed stála široká postel, velký stůl se židlí byl umístěn v rohu u velkého okna, odkud jsem měla výhled na překrásné panorama. Když jsem odhrnula provázky s kuličkami ze skla, které visely z rámu dveří, objevila jsem obří šatník, doma jsem ho měla sice taky, ale tady byl tak třikrát větší. Vrátila jsem se do ložnice a spatřila jsem další dveře, které vedly do krásné koupelny s širokým sprchovým koutem a podlaha byla vyzdobená třpytivými dlaždicemi, takže to celé působilo velice čistým dojmem. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, bylo to jako z filmu.

Nejkrásnější místo jsem našla až když jsem se rozhlédla pořádně. U postele bylo tlačítko, které skoro nebylo vidět, protože zanikalo s šedými stěnami. Zmáčkla jsem ho a vedle postele se mi otevřel otvor ve tvaru kruhu, vstoupila jsem dovnitř a ocitla jsem se v prosklené knihovně. Teď už ta místnost byla ale menší, obdélníkového tvaru, kdyby to nebyla knihovna, dalo by se to brát jako takový uzavřený balkon na odpočívání. Po delších stranách byly poličky s knihami a uprostřed bylo tmavě modré křeslo se stolkem. Byla jsem z toho tak v transu, že jsem tam jen stála a nemohla uvěřit tomu, že tady teď budu měsíc bydlet. Najednou začal v rozhlase mluvit mně povědomý hlas, zněl jako Jack, ten trenér, kterého jsem potkala u vchodu, když jsem sem vkročila poprvé. Prosil prostřednictvím rozhlasu všechny účastníky, aby se dostavili do společenské místnosti. Zavřela jsem knihovnu a vykoukla zvědavě ze dveří. Všichni běželi k výtahům, tak jsem sešla schody a přidala se k mně zatím neznámému davu mladých lidí.