Bouře

  Bledá barva nebe obklopovala celé mé tělo. Všude bylo prázdno, létala jsem. Nebe však nebylo krásné a jasné jako kdy dřív, bylo zamračené, jako před bouřkou. Slyšela jsem jen hučící meluzínu, která mi kvílela u uší.

Bez emocí s naprosto prázdným výrazem jsem se dívala na prázdno kolem sebe. Ten klid a to ticho bylo tak vysilující, že jsem se jen nechávala unášet větrem. Vznášela jsem se jako okvětní lístek, tak nevinně a bezmocně.

Cítila jsem náhlou změnu ovzduší, bylo dusno a provonělo to blížícím se deštěm. Kdesi v dáli se zablesklo, srdce mi poskočilo v hrudi, rozbušilo se.
Byl to strach nebo uspokojení? Nemohla jsem to rozeznat, byla jsem omámená prázdnotou. Od blesku uběhlo asi sedm sekund, nebe hrozivě zahřmělo. Začalo pršet, mé dlouhé vlasy a oblečení prosakovala dešťová voda. Mé tělo pod tím náporem velkých slz plakajícího nebe těžklo.

Zase jsem spatřila velikánský blesk, tak klikatý a hrozivý, tak nebezpečně blízko.
Dvě sekundy jsem napočítala a hrom, který se ozval, opět mým bezvládným tělem otřásl. Stále jsem se vznášela a odolávala těžkým kapkám, teď spíše už lijáku.

Měla jsem zavřené oči a když jsem je otevřela, proti mě se hnal nadherný a děsivý had. Nebylo to zvíře, byl to mocný vládce bouřky. Mocný vládce všeho co bylo ve vesmíru nabité energií. Už jen kousíček a tu energii brzy poznám i já.
Paprsky a elektrické syčení co vycházely z obrovského, zlatavého blesku mne omámily... až do poslední chvíle, kdy mě pohltilo pálení a obrovský příval energie.

V tu chvíli jsem nic necítila, už jsem spala a tiše padala z hrozivého nebe na klidnou zem.