Dobré úmysly

19:30
Už byl čas, musím vyrazit. Cesta tam trvá cca třicet minut takže to mám akorát.
Na sebe jsem si vzala černé džíny s vysokým pasem, žlutý top s krátkým rukávem a své oblíbené bílé boty. S make-upem jsem to moc nepřeháněla. Nahodila jsem jen řasenku a byla jsem spokojená.
Přehodila jsem přes sebe černou mikču, protože dnes bylo docela chladno, možná bude i pršet.

Došla jsem až do parku a tam jsem si sedla na lavičku pod velkým stromem. Měla jsem to tu ráda, chodívala jsem sem už od mala s mámou, když ještě nebyla závislá na alkoholu. Táta nás opustil když mi byly pouhé tři roky a máma od té doby propadla zoufalství. Vždycky když se snažím jí pomoct, schytám buď facku nebo si vysloužím hodně bolestivé seřvání.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk někoho, kdo zrovna přicházel. Ještě jsem radši ani nezvedala hlavu a dívala jsem se ,,jakoby" do mobilu.

,,Tak přece jen jsi přišla."

Hlas měl velmi zvučný. Zvedla jsem hlavu a spatřila ho. Tmavé vlasy, oříškové oči, plné rty a výrazné lícní kosti. Měl černé džíny, bílé tričko a přes to koženou bundu, kterou měl rozeplou.

,,Zima viď?"

Zeptal se pobaveně.

,,Jo oproti jiným dnům..."

,,Budeš se na mě dál takhle dívat nebo se projdem?"

V jeho hlase znělo něco zákeřného, vycítila jsem to, co se asi úplně nenazývá ,,dobré úmysly".