HA HA HA

Přichází každý den,
bere si nás po hrstkách.
Někoho, když se mu zdá sen,
někoho, když se topí ve sračkách.

Odpolední káva se sušenkami,
díváš se u toho na seriál.
Ten pocit zaháníš alkoholem a cigaretami,
abys úzkost nevnímal.

Tak místo toho vnímáš prázdnotu,
ticho a klid zející v zatuchlé místnosti.
Ve vzduchu cítíš vztek a hnilobu,
z které ti v těle chřadnou kosti.

Kouř nasáváš do plic,
myslíš si snad, že to pomáhá.
Nemáš z toho ale nic,
další vlna úzkosti nabíhá.

Když už nemůžeš dál,
v breku se svíjíš na zemi.
Křičíš, vztekáš se a cítíš žal,
kéž by jiných soucit tu bídu sňal.

Nevnímaje okolí, neschopna jasného pohybu,
s rozteklou řasenkou pod očima opustíš konečně byt.
S každým tím těžkým krokem uděláš další chybu,
není času nazbyt.

Musíš odejít, rychle pryč, honem,
utíká ti čas, další příležitost už mít nebudeš.
Řekni svému bytu sbohem,
nebo něco dalšího ZASE rozbiješ.
,,Ha ha ha ha ha,"

smál se ďábel.