Hlubina

Neměla bych,
ale já chci.
Neměla bych,
ale já musím.

Neměla bych,
ale nemám na vybranou.
Neměla bych,
ale cítím, že to je správné.

Chtěla bych jen vědět,
jaké to může být.
Chtěla bych jen vědět,
jaké to je cítit.

Ta barva pronikavá,
pestrá a jednoznačná.
Trhám si vnitřek na kusy,
občas se chci rozdělit.

Rozdělit na tisíc kousků,
odstranit ty našeptávače.
Roztřesená z dotyků,
jeden z kousků tiše pláče.

Neměla bych,
ale já chci.
Neměla bych,
ale já musím.

Kéž by to šlo všechno vrátit,
to bych komnatu děsů nepotkala.
Nevěděla bych co je jejím obsahem,
cestu plnou havranů si zkrátit.

Naléty na mě dělají,
škubají mi za vlasy.
Své ostré pařáty,
do očí mi zarývají.

Krev mi stéká z očních důlků,
černá jako havraní křídla.
Smíchaná se slanými slzami,
s popálenou kůží skoro splývá.

Chtěla bych jen vědět,
jaké to může být.
Chtěla bych jen vědět,
jaké to je cítit.

To se nikdy nedozvím,
navždy budu černou pannou.
Schovanou pod hladinou moře,
udávenou mořskou vodou.

S utrýzněným výrazem,
pootevřenými ústy.
S černým vlajícím šatem,
propadám do tichých hlubin.