Kdy ji opět uvidím?

,,Ne, ne, ne!!!",
zprudka se posadím.
Pot mi po čele stéká,
hrůzy se mi zjevují ve snech.

Od dob kdy má sestra zesnula,
jsou všichni zarmoucení.
Má matka smutkem oněměla,
otec v černém stále chodí.

Snažím se být klidná,
avšak nejde to.
Sestra mi chybí,
ve snech mám zjevení hrůzná.

Zdá se mi to? Nebo ne?,
opakovaná událost mne děsí.
Jak svou sestru chvíli nechám,
samotnou a bez dozoru,
když jsme byli v lesích.

Byl to zlomek jen pár sekund,
chtěla jsem se na ní usmát.
Když jsem se však otočila,
leknutím jsem košík upustila.

Na zemi jen sestřin košík stál,
rozsypané jahody.
Od něj vedla rudá čára,
vedla kamsi, kam se nikdo nevydal.

Za velkou kamennou zdí v lese,
prý zde žijí temné stíny.
Vstup je sem přísně zakázán,
já však dál šla,
zastrašit jsem se nenechala.

Sestřino jméno volala jsem,
,,Gaio, Gaio, Gaio!!! Vrať se mi".
Žádné odpovědi se mi nedostalo,
když po dlouhé době něco mihlo se.

Má mysl náhle zpozorněla,
svou sestru jsem čekala.
Nic..., sestra to nebyla,
to jen černá ruka, mi směr prstem ukázala.

Nechala jsem se vést tam,
kam jsem potřebovala jít nejvíce.
Není to nikde jinde,
než ke své malé Gaince.

Zahlédla jsem siluetu,
zajásala jsem, toť má sestra je.
,,Gainko, jsem tady!" volala jsem,
ta neotočila se.

To je mi tedy divné,
když někoho jiného jsem zahlédla.
Za strom jsem se schovala a
nenápadně se přiblížila.

Blíže jsem se dostala,
viděla sestře do tváře.
Ta se tak smutně dívala,
klepala se a tiše plakala.

,,Sestřičko moje, vydrž",
zašeptala jsem, aby mě jen ona slyšela.
Nenápadně kývla hlavou,
dál se dopředu dívala.

Pomalinku šla jsem dál,
zlého jsem chtěla překvapit.
Už vím kdo to byl,
ten, co nás chtěl zabít.

Kdysi dávno jsem svého milého měla,
každý den mě mučíval.
Brzy jsem vše ukončila,
jen on mne stále pronásledoval.

Chtěl se pomstít
a bral mi vše co je mi milé.
A poslední čin co spáchat chtěl,
ublížit mé sestřičce malé.

To jsem dopustit nemohla,
kapesní nožík jsem nosila.
Už jsem stála za ním,
poslední pohled a do zad nůž jsem mu vrazila.

Klesl na kolena a sténal,
v ruce pušku měl.
Na sestru ji měl namířenou
náboj vzduchem letěl.

Padl na zem s nožem v zádech,
nezajímal mě.
Už jsem byla u sestry,
dýchala přerývavě.

Rukou jsem držela ránu v bříšku,
domů jsem s ní utíkala.
,,Vydrž ještě Gainko",
tak moc jsem ji prosila.

Z lesa už jsem vyběhla
domů jsem namířeno měla.
Gaia mne rukou zastavila,
když jsem na louku před vesnicí doběhla.

,,Po--lo-ž mne sem Fede-rico...",
přerývavě dýchala.
Nemělo cenu běžet dál,
tak jsem prosbu vyslechla.

Jen se na mne dívala,
ve tváři vlídný úsměv.
Strašně moc jsem plakala,
milující pohled a ptáků zpěv.

,,Nenechávej mě tu samotnou",
po tváři mne pohladila.
Její dlaň jsem si u tváře držela.
,,Mám--tě rá-da Fede-rico...",
znehybněla...

Zůstaly jsme tam spolu,
úplně samy.
Hodiny jsem jí tam objímala,
snad na zázrak jsem čekala.

Víčka jsem jí zavřela,
na čelo tiše líbla.
Zcela zdrcená
jsem ji z květin zvedala.

Držíc ji v náručí,
jsem o nejlepší dívce na světě,
oznámit špatnou zprávu musela.
Od tohoto dne, temná doba nastala.

V nočních můrách,
zdá se mi jen.
Jak mne zlý stín stále sleduje
a ďábelsky směje se.

Tento pocit nikdy nezapomenu,
je to pocit viny nebo strachu.
Každý den se za Gaiu modlím,
a těším se na den,
kdy ji opět uvidím.