Korál

Ptáš se mě jak mi dnes bylo,
odpovím ti stejně jako každý den.
Už ze mě jen pár kostí zbylo,
kdybys mě znal neptal by ses jen.

Ráno vstávám s východem Slunce,
to na mě taky nikdy nemluví.
Přesto se na něj usmívám sladce,
když mi nocí promrzlé tváře políbí.

Jestli mám být upřímná,
líbí se mi ten pocit, ten když nedýchám.
Pod vodou dlouho ponořená,
nehty do očí si zarývám.

Ve vodě vzpomínek a bolesti,
polykám proudy po doušcích.
Bez duše a starostí,
padám hlouběji s prázdnotou v očích.

Se zející prázdnotou v srdci,
které bylo spálené na zemi.
Chtěla jsem si pomoci,
skočila jsem do té studené vody, jsme tu sami,

Já a moje srdce spálené na popel.

Chtěla bych zase cítit jemné dotyky,
dotyky na své dříve rozpálené kůži.
Dotyky plné vášně a touhy, propletené jazyky,
vrátit život uvadlé růži.

Už jsem skoro na dně.
Už jsem skoro tam, kam mě oheň zahnal.
Na vlhkém písku, v objetí ledové vody.
Tam nyní ležím, sama, klid, korálový šál.

Stejně už hlouběji nemohu spadnout, nejde to, korál mě drží.