Krev Andělů

Naposledy cítím tíhu lidského těla,
když mě nohy nesou po zemi.
Paty se odlepují od zaprášených dlaždic,
teď již zapomenutého kostela.

Stanu v obrovské síni,
v ruce zlatý klíč držím.
Otevřu jím černé brány,
stačí jen pohnout dlaní.

Zvednu paže nad hlavu,
tvář do nebe vzhlíží.
Oči zlatou barvou žhnou,
prastarou silou nyní vládnu.

Z končetin vytrysknou zlaté paprsky,
napnou se mi všechny svaly.
Tvář zkřiví se mi bolestí,
prohnu se v zádech a zkřiví se mi lopatky.

Samotný Raffael mě obdařil,
nebeským darem plným čistoty.
Stříbrný lesknoucí se skvost,
mi na zádech vytvořil.

Stala jsem se jejich potomkem,
v žilách mi koluje jejich krev.
Dcerou nádherných bytostí,
již necítím žádný hněv.

Pouze spravedlnost mne ovládá,
radí mne i těm v síni.
Jak černé brány zase zavřít,
to vím bohužel jen já.

Třpyt odrážející se od mých křídel,
hladí lidi po tváři.
Když dlaněmi obláčky hladím,
nechat Slunce svítit se mi daří.

Lehce mávnu rukou
černé brány zámky zaklapnou.
Síň v kostele ztichne,
ledové pohledy na mně spočinou.

Zavřu víčka rozpálená,
ruce složím podél těla.
Pomalu se snáším zpět,
zchladí mne zem studená.