Maska

Každý den tu věc nosím s sebou,
ochraňuje mě před lidmi.
Doufám, že mi ji nikdy neseberou,
cítila bych se zranitelnou.

To co vidíš každý den,
úsměv na tváři.
Vůbec by jsi nevěděl,
co mou duši souží.

Do přátel jdu zavěšená,
hlasitě se směji.
Chvíle s nimi si užívám,
za blázna mě všichni mají.

Můžeš si říct:,
,,tohle se ti nerýmuje".
Já ti na to řeknu:
,,No a o co jde?"
Je to moje poezie.

Na světě je spousta lidí,
někteří jsou chápaví,
někteří nemají empatie,
jiní tě jen přehlídnou,
za nic odsoudí tě.

Jsem šťastná nebo smutná?,
to asi nikdo neví.
Mé pravé já a pocity,
stejně nikdy neprozradím.

Tlačte na mě jak moc chcete,
můžete mne mučit.
Stejně si to nechám pro sebe
a nechci ničí soucit.

Je opravdu smutné,
že každý svůj strom přehlíží.
Když tu do něj blesk uhodí,
a člověk si uvědomí,
že už nikdy plody neurodí.

Každý den tu věc nosím sebou,
ochraňuje mě před lidmi.
Doufám, že mi ji nikdy neseberou,
cítila bych se zranitelnou.

Chrání mne před těmi pohledy,
které bych jinak musela trpět.
K šílenství by mě akorát vedly,
posměšné pohledy musela bych snášet.

Kam ten svět spěje,
když vyprchává úcta.
Úcta k přírodě a lidem,
prázdné schránky vidím jen.

Každý den tu věc nosím sebou,
ochraňuje mě před lidmi.
Doufám, že mi ji nikdy neseberou,
cítila bych se zranitelnou.

Každý den si říkám,
jestli existuje něha, radost, láska.
Když každý přítomný obličej,
zahaluje maska.