Nic 1

Zlehka šeptám do ticha,
neznám obsah slov.
Vzduch do plic se vmíchal,
tvrdý a neústupný je jako kov.

Růže v rukou voní blaženě,
nechám si ji na památku.
Časem v klidu a bezeslovně,
upadne do věčného spánku.

Vydám se na dlouhou pouť,
tisíce stromů, stovky potoků.
Snažím se z místa hnout,
když tu dojde k nečekanému útoku.

Chtěla bych se nadechnout,
opravdu bych se chtěla nadechnout.
Vodu z plic vytáhnout,
vynořit se z hlubin a procitnout.

S pocitem lehkosti nechat se nést,
vzduchem, jako okřídlená stvoření.
V hlubinách moře se nechat vírem svést,
na zemi mě praskání ohně uklidní.

Jak vábivý šepot mě pronásleduje,
když se zahledím do dálky.
Horko mé studené tváře polije,
při škrtnutí jedné zápalky.