On

Nasupeně jsem šel po chodbě a měl jsem chuť všechno kolem sebe umlátit. Jeden hlásek na mě z povzdálí v mé hlavě nepřetržitě křičel ať se okamžitě uklidním, ale ten nynější, ano ten hlavní hlas, momentálně přebíral kontrolu nad celým mým člověkem a ač jsem se snažil sebevíc, nešlo ho přemoci.

Šel jsem směrem k automatům, abych si koupil kafe, když jsem tu hodlal strávit celou noc, tak jsem neplánoval usnout.
Přehrával se mi stále dokola obraz, jak tahám Fredericu za vlasy a ucpávám jí dlaní ústa, která nedokázala zkrátka ani na moment sklapnout.
Občas ve mně hoří touha ji prostě ublížit, je to bláznivé, ale je to tak uspokojivé, tak úžasný pocit vidět jak prosí, abych toho nechal. Tak vzrušující, když bolestí pláče a pak nastane ten zlom.
Sevře se mi hrdlo a v tu chvíli nejsem nadále schopen provozovat to, co jsem třeba do té chvíle činil bez problému. Najednou mi nahání hrůzu se něčeho vůbec dotknout, postihne mě šílenství, protože si vyčítám všechny hrůzostrašnosti, co jsem kdy udělal.

Došel jsem k automatu na horké nápoje a naťukal tam esspresso, hodil jsem dovnitř peníze a nic.
"Debilní automaty..., " tiše jsem zaklel a uhodil jsem do něj pěstí.

"Uklidněte se pane! Zaplatíte si škodu!," ozval se za mnou hlas nějaké sestry, vydechl jsem, abych se uklidnil.

"Omlouvám se, ale ten automat mi sežral 40 korun, byl bych rád, kdybyste to alespoň pro klid příštích zákazníků nechali opravit."

Otočil jsem se na odchod a jen vzdáleně poslouchal pisklavý rozčilený hlas sestry, která mi dělala přednášku o tom, že jsem do toho nemusel mlátit. Měl jsem sto chutí ji zacpat hubu roubíkem, svázat a nechat hnít někde v parku, ale udržel jsem se. Zůstal jsem klidný.