Opět bez tebe

Slyším ten tichý šepot,
tak moc mi duní v hlavě,
Rukama do tmy hmatám naslepo,
vše vidím jen tmavě.
Vzpomínám si ano!,
tenkrát jsi mě za ruku držel,
Svázalo mě k tobě neviditelné lano,
které nikdo neviděl.

Viděli jsme ho jen my dva,
tys ho měl taky.
Byla jsem vždy jenom tvá,
i když nás navštívila doba zlá.

Do svých dlaní se teď dívám,
už nebudou spojené s tvými.
I na slepo tvé dlaně poznám,
když je spojíš s těmi mými.

Jenže ty už je nikdy nespojíš,
zase jsi moc daleko.
Už nic krásného mi nepovíš,
jsem z toho zase na měkko.

Nechci tomu uvěřit,
já to takhle nechtěla.
Ale rozhodnout jsem se musela,
samotného jsem tě nechala.

Věř mi, lásko,
tak moc jsem tě ráda měla.
Každou volnou minutu,
jsem jen s tebou prožít chtěla.

Ještě jsme tak mladí,
proto je to těžké.
Ale to přece nevadí,
nikdy nic není lehké.

Někdo to zvládne,
někdo s tím má obtíž.
Když však dálka vládne,
velký orkán hrozí spíš.

Ty chvíle já už nikdy nevrátím,
i když si nepřeji nic jiného.
Budu jen vzpomínat, prozatím,
třeba nás nemine něco nádherného.

Chci u tebe zase schoulená spát,
nechat se od tebe hladit.
Chci se s tebou smát,
jen v tvém objetí slzu uronit.

U tebe se cítím v bezpečí,
vždy sis mě chránil.
Tvá slova byla nejsladší,
škoda, že ses měnil.

Chtěla bych to psát stále dokola,
ale to nemohu udělat.
Psala bych pak víc a víc
a nikdy bych nepřestala.

Jen jeden vášnivý polibek,
probudí staré emoce.
Silně vypadám navenek,
ale zevnitř pláču velice.

Můj stesk se nedá popsat,
tak moc mi chybíš.
V jednu chvíli se mnou snad,
pak zase rychle zmizíš.

Nádherný to moment byl,
když jsem ti do náručí skočila.
Teď už mi jen pocit zbyl,
naše chvíle skončila.