Pád

Už vím jaké to je,
cítit se tak prázdná.
Jen já sama a svět,
ozvěna hlasu žádná.

Vše zdá se tak tlumené,
když tiše slzy pláči.
Mé srdce je zmatené,
už bít skoro nestačí.

Hruď se mi stahuje,
svírají mě kleště.
Chci utéct pryč,
za chvíli mě to zabije.

Ta bolest, kterou cítím,
není předstíráná.
Po svahu se řítím,
jako hračka odhozená.

Jsem už tak zoufalá,
věcmi vztekle házím.
Mysl se mi bortí,
víc a víc vše kazím.

Má mysl připomíná bouři,
zlou, hlučnou a deštivou.
Rozum už mi neslouží,
zlo ovládá duši mou.

Zlo a láska v jednom,
stále se to střídá.
Kdy skončí tento zlom,
už mě nic nehlídá.

Proto snažně prosím,
už v tom dále nepokračuj.
Všude si tě nosím,
neutíkej, prosím, stůj!

Propadám se do tmy,
pomalu, ale jistě.
Chytni mě,
dříve než bude pozdě.

Tvůj dříve blízký dotyk,
teď už je mi cizí.
Tvá pevná dlaň se vzdaluje,
před očima mizí.