Anděl
Letí, letí, nic ho nezastaví,
tiše pluje nad hlavami.
U toho úzkostlivou píseň pěje,
to ho ale neunaví.
Tichým mávnutím křídel
stvořil závan větru.
Ten se všem do duše vpíjel,
i v nejnižším nitru.
U krásného života se zastavil,
důvěrou ho obklopil.
Jednou jejich těla splynula,
touhou a láskou svou k sobě vzplanula.
Jednou život spadl dolů,
natáhl k okřídlenému ruku.
,,Miluji tě" pošeptal,
poslední dech se z něj vytratil.
Z čistě bílé, černá duše se stala,
zčernala křídla a všechno kolem.
Proti hrudi letěl ostrý šíp,
křídly ani nemávl, šíp do srdce bodl.
Nyní jeho srdce tiše pláče,
není divu, rána je hluboká.
Proudem mu z něj rudá teče,
jeho tlukot zaniká.
Náhle krásná křídla ztěžknou,
už nejsou lehká jako dřív.
Černé oči temnotě propadají,
víčka už si navždy lehnou.
Padá tělo padá z nebes,
křídla smutně svěšená.
Jen on sám ví proč teď na zem,
tichým zvukem dopadá.