Prázdnota

Samota mne pohlcuje,
když se dívám ven.
Skrz zamrzlé sklo,
je to jako sen.

To podzimní období,
kdy listy stromů maloval.
Zmizelo s ním v záhrobí,
když už tvrdě spal.

Jeho výstroj válečná,
je jeho stálou památkou.
Avšak pohled na ni,
je pro mne hroznou vzpomínkou.

Vyčerpáním jež mne mučí,
každým dnem i nocí.
Už dost bylo řečí,
nezvládám to, není mi pomoci.

Smělý muž,
zachraňující nevinné.
Podpálený hořící dům,
to mu bylo osudné.

Každý vlas na mém těle,
těžký se již zdá.
Bolest je to nezastavitelná
Má duše pomalu,
ale jistě umírá.

Ďábel si se mnou hraje,
úzkost mne stále svádí.
Led pode mnou taje,
utíká mi mládí.

Zraněná ležím v ložnici,
v očích prázdno a hořící svíce.
Má duše bez něj,
je jako prázdná police.

Bílé hedvábné peřiny,
rozházené peří.
Dříve čistě bílé,
teď poskvrněné krví.

Dlaň padající z lože,
zaschlá slza na tváři.
Na zemi rudá louže,
nepoznali stáří.