Sbohem

Nevím co se děje,
co to právě zažívám.
Jedná část se směje,
druhá smích už nevnímá.

Když sedím doma v rohu,
svět se divně točí.
Sním si ten sen znovu,
vize několika upřených očí.

Je to téměř k nepochopení,
jsem sama v sobě ztracená.
Že drobná věc všechno změní,
je téměř jisté jako odměna.

Chtělo by to správnou cestu,
tu, která mě povede.
Ke správnému městu,
kde si mě láska najde.

Už jsem jako melancholik,
vyhýbání, smutek, zášť.
Kéž by to nebolelo tolik,
toužím mít neviditelný plášť.

Ten plášť by mě zachránil,
před zlými činy.
V hloupostech by mi zabránil,
nemusela bych cítit pocit viny.

Opravdu neznám důvod,
přísahám ti z celého srdce.
Je to jak nekonečný hukot,
který vnímáš jenom krátce.

Tady je břeh oceánu,
už se nechci vrátit.
Už tu déle nezůstanu,
naše chvíle se nám krátí.