Schody

  Když jsem vyšla z koupelny, trošku mi naskočila husí kůže. Z otevřeného okna mě na rozpálených zádech z koupele zašimral studený vánek.

Zadívala jsem se na obraz na chodbě a mlčky na něj zírala. Byl tak... tak hluboký, temný, až děsivý. Obraz neměl ani nijak konkrétní děj. Jen muž zahalený v černé kápi, držíc v ruce bílou holubici. Holubice byla v obraze znázorněná jako vystrašená, a v očích jsem jí viděla smutek. Tak moc jsem s ní v tu chvíli soucítila a fascinovaně jsem na obraz dále hleděla. V jednu chvíli mi snad i přišlo, že se na mě holubice dívala a pohledem mě prosila, ať ji vysvobodím.

Byla jsem tak prázdná, chtělo se mi zvracet, ale měla jsem úplně prázdný žaludek. Vydala jsem se se skleněnýma očima dolů po schodech. Zastavila jsem se v prostředku točitého schodiště a zírala kamsi do nicoty. Cítila jsem jak mi nohy přestávají vypovídat službu, chtěla jsem jít dál, ale me tělo mě neposlechlo.

Zamotala se mi hlava a už jsem jen cítila bolestivé řezavé rány. Dopadla jsem na zem a viděla vše rozmazaně, zvedla jsem ruku, měla jsem ji od krve.

Poslední, co jsem spatřila byl Chestrův obličej, měl zděšený výraz, ale pomalu se mi rozplýval. Něco mi říkal, ale já jen slyšela vzdálený hlas, usmála jsem se a najednou vše zčernalo.

Cítila jsem pohyby, něco mě pevně svíralo, otevřela jsem oči. Chester mě nesl v náruči a mířil k autu.

Jednou rukou otevřel dveře a posadil mě na místo spolujezdce.

"Chestere? Kam.. kam to jedeme?"

Pořád se mi motala hlava

"Jedu s tebou do nemocnice"

"Spadla jsem ze schodů a pak mám okno..."

"Fey, prosím teď se jen snaž být v klidu a nemluv, bude ti ještě hůř."

Připoutal mě a sedl si za volant, podíval se na mě a pak mlčky nastartoval.

Nedalo mi to a sklopila jsem zrcátko u spolujezdce, abych se podívala, jak moc špatně na tom jsem.

Od koutku oka až k lícní kosti jsem byla oteklá a měla jsem obvázanou hlavu.

Podívala jsem se na Chestera.

"Když jsi spadla, rozsekla sis hlavu, zastavil jsem krvácení a obvázal ti to, musím tě co nejdřív dostat do nemocnice, jestli sis ješte neztropila nějaké zlomeniny nebo nalomeniny."

Řekl to tak zvláštně jasně a chladně, radši jsem už jen mlčky seděla.

Dorazili jsme na místo, chtěla jsem se zvednout, ale zastavila mě bodavá bolest do levé ruky, nemohla jsem ani hýbat zápestím.

"Seď, pomůžu ti"

Obešel auto a vzal mě do náruče, zvedl mě jako bych sotva vážila gram, nechala jsem ho, neměla jsem sílu se nijak bránit.