Ten pravý

,,Au! Nech mě! To stačí!"
Byla jsem úplně zoufalá.
,,Nenechám!" mé tělo bezbranně letí,
jeho síla mě na zem srazila.

Po tváři se mi kutálely slzy,
říkal jsi mi 'miluji tě'.
Teď se však všechno kazí,
každá hádka rozzuří tě.

Trestáš mě proti mé vůli,
svázanou mě držíš.
,,Už mě nech!",
tak moc to bolí.

Chci být volná jako dřív,
ničím nezavázaná.
Chci být milována jako dřív
nijak netrestaná.

Kdy se tohle začalo dít,
to vlastně ani nevím.
Tolikrát jsem tě chtěla opustit,
jenže to udělat nesmím.

Potrestal bys mě,
stejně jak to děláš zrovna teď.
,,Drž nebo tě zbiju!"
,,Tak to udělej, ale už mě nikam neveď!"

,,Tak to víš že povedu!",
zlověstný smích a další rána.
,,Nenávidím tě!" křičela jsem.
,,Lžeš!" tlačil mě dozadu.

Dotlačil mě až na postel,
zavázal mě k ní.
Každý dotek od něj mě jen bolel,
láska v tomto domě už dlouho nezní.

Opět schoulená na posteli,
v slzách potopená.
Pevné ruce mě objaly,
jediný moment kdy jsem láskou obklopená.

Bohužel to už spí,
to je doopravdy ještě on.
Jenže to ještě neví,
že zítra opět zazvoní zvon.

Při tom zazvonění,
odtáhne se ode mě.
Najednou je ze mě hračka,
jako vždy neváží si mě.

,,Mám otázku"
,,Zvaž ji než ji proneseš!"
,,Víš že můj život visí na provázku?,
který stejně brzy přeřízneš."

,,Co jsi to řekla?"
zakřičel na mě.
,,Jen pravdu lásko, jen pravdu."
,,Jsi jen lhářka!" očima probodl mě.

Zevnitř zuří bylo to vidět,
nic jsem nemohla udělat.
Ublížil mi znova, hned,
jenže už jsem nemohla pokračovat.

Byla jsem už hodně zničená,
když jsem přestala dýchat.
Když mě uviděl,
poslední pohled, ten pravý,
mohl mi věnovat.